„Když tančí, vznáší se. Její tělo je však na pokraji pádu. Pohyb vede od konečků prstů, přes trup až k druhé dlani. Tančí jako poraněný pták, který velmi pomalu klesá k zemi. Ještě se odráží silnýma nohama, ale její krk je jako oddělený od těla“ 
19. říjen 2021, Amelie Blausteinniddam

Výjimečné sólové vystoupení čínské tanečnice, choreografky a filmové dokumentaristky Wen Hui, letošní laureátky ceny J. W. Goetha. Dechberoucí sólová scénická kompozice kombinuje originální projekci archivních filmů s osobní výpovědí Wen Hui. Její tanec je tkanivem multimediální inscenace, ve které obrazové záznamy ženských představitelek rané čínské kinematografie jsou propojovány s autentickými texty a příběhy současnosti. Inscenace objevuje pro evropské publikum čínskou progresivní ženskou kinematografii třicátých let minulého století a reflektuje narůstající feministické hnutí v dnešní Číně.

Nejnovější dílo čínské divadelní tvůrkyně Wen Hui I am 60/ Mně 60 je krystalizací jejích osobních úvah o vlastních životních postojích jako ženy a umělkyně. Wen Hui byla inspirována klasickými němými a ranými zvukovými filmy, které ve dvacátých a třicátých letech minulého století produkovala průkopnická filmová studia v Šanghaji. Ženy v nich nepokrytě prezentovaly své odvážné postoje, odhalovaly sociální problémy a zabývaly se naléhavými problémy genderové politiky v čínské kultuře své doby. Filmy byly silně ovlivněny myšlenkami čínských „nových žen“, které kritizovaly konfuciánský patriarchální systém a s ním související konzervativní hodnoty. Zaměřovaly se na prezentaci silných ženských osobností s cílem budovat moderní a liberální čínskou společnost.

Média

Feministické memoáry Wen Hui na Festivalu d’Automne 
19. říjen 2021, Amelie Blausteinniddam
Choreografka a tanečnice původem z Číny, dlouhodobě spojená s  Festivalem d’Automne, oslavila své šedesáté narozeniny tanečně-dokumentární inscenací v pařížském divadle Théâtre de la Ville. Dílem krásným i bolestným zároveň.
I am 60 není ryze sólové vystoupení. Wen Hui pracuje s prostorem, bloudí mezi starší ženou, svojí pratetou, a o něco mladším mužem, promítaný obraz dělí jeviště na dvě poloviny. V roce 1994 založila spolu s dokumentaristou Wu Wenguangem Living Dance Studio, od té doby ve své práci využívá pracuje s různé žánry a techniky. Vytváří dialog mezi svým tělem a obrazovkami, na nichž se promítají filmy, archivní záznamy, fotografie…
Wen Hui vytvořila tuto inscenaci pro ženy, pro svou matku, další ženy své rodiny a  pro všechny čínské ženy, které si byly schopné ve 20. století vydobýt určitý druh nezávislosti a moci, a není to Patti Smith, kdo bude tvrdit opak, že ne, Wen Hui?
O jejím díle nestačí říci, že je krásné, je třeba ho vysvětlit. Podmanivá světla Romaina de Lagardeho dodávají hedvábným vznášejícím se látkám ohnivý nádech. Snímky z filmů z 30. let jako GODDESS, Daughter’s Bible, New Woman, An Amorous history of the Silver Screen nás zasazují do prvního zlatého věku čínské kinematografie, kde ženské postavy představují jen krásné doplňky. Wen Hui nestačí jen umění, tančí o skutečných událostech. Uvádí děsivé počty zavražděných žen, statistiky týkající se platové diskriminace, které jsou mnohem horší než v Evropě. Tančí o bídě, nerovnosti a násilí.
Když tančí, vznáší se. Její tělo je však na pokraji pádu. Pohyb vede od konečků prstů, přes trup až k druhé dlani. Tančí jako poraněný pták, který velmi pomalu klesá k zemi. Ještě se odráží silnýma nohama, ale její krk je jako oddělený od těla. 
Wen Hui vypráví skrze pohyb.  Vypadá jako fénix, který si prošel vším: potratem bez anestezie, podvodem, pohrdáním…  Fénix, který se znovu rodí. V čínské filozofii představuje šedesátý rok začátek nového cyklu. Wen Hui se vydává do další, silné éry.

Přeloženo z https://toutelaculture.com/spectacles/danse/les-memoires-feministes-de-wen-hui-au-festival-dautomne/

Kredity

Koncept, choreografie a tanec: Wen Hui 
Dramaturgie konzultace: Zhang Zhen 
Hudba: Wen Luyuan
Video: Rémi Crépeau et Zhou Xueping
Světla: Romain de Lagarde
Stavba: Francisco Linares
Produkce: Damien Valette
Koordinátorka produkce: Louise Baillé 
Koprodukce: Living Dance Studio, Peking  / Théâtre de la Ville, 
Paříž / Festival d'automne à Paris /
Překlad z Čínštiny do Češtiny: Zuzana Li

Inscenace vznikla v rámci residence v Théâtre de la Ville - Les Abbesses, za podpory technického týmu Théâtre des Abbesses a rezidenčního programu Francouzského institutu na Cité internationale des arts v Paříži za podpory centra pro taneční tvorbu micadanses a Francouzského institutu v Číně.

Divadelní inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe přemění sál Archy v obrovskou galerii, jejímiž exponáty jsou autentické životní příběhy dvanácti žen. Na divácích pak zůstane rozhodnutí, zda prožijí všechna vyprávění nebo jen některé části či v jakém pořadí budou příběhy vnímat. Významnou součástí unikátní divadelní instalace režisérky Jany Svobodové je využití chytrých telefonů. Osobní profily na sociálních sítích jsou vstupní bránou do světa snů, vztahů a příběhů performerek.

…Osměluji se tedy a prohlížím si příspěvky blonďaté dívky s elegantně, a přitom prakticky zapletenými vlasy, oděné v šik šedém kostýmku s červeným topem. Ona zatím do mikrofonu pronáší svou výpověď: rodina z ní chtěla mít doktorku, protože od malička byla považována za „tu chytrou“, ale nakonec si vybrala povolání, které ji doopravdy baví – stala se pekařkou. Její příběh mě zaujal hned v první části, protože se s ním dokážu velmi dobře ztotožnit. Jsem ráda, že si k anonymnímu „vzkazu v lahvi“ nyní mohu přiřadit tvář i jméno. Dle instagramového účtu se jmenuje Eliška…
(Petra Zachatá, Divadelní noviny, 4.7 2021)

Svébytnou formu, která rozpouští zavedenou podobu inscenace s odděleným hledištěm a jevištěm, předkládá první tuzemská divadelní instalace s tuctem performerek. V projektu Ti, kdo mluví za sebe uváděném pražskou Archou vystupující nehrají role, ale naopak otevírají divákům své nitro.
(Kristýna Čtvrtlíková, 22. 7. 2021, Právo)

Kredity

Koncept, scénář, režie: Jana Svobodová
Dramaturgie: Ondřej Hrab
Hudba: Michal Nejtek
Zvukový design: Ladislav Štěrba, Jan Sedláček
Light design: Pavel Kotlík
Asistentka režie, produkce: Romana Sekáčová
Úprava kostýmů: Jiřina Veselá

Své osobní příběhy poskytly, inscenaci spoluvytvořily a hrají: 
Ivana Blašková
Zuzana Drápalová
Zuzana Lapšanská
Lara Hereu-Macho
Hana Kokšalová
Nikola Križková
Pavlína Müllerová
Jane Scalabroni
Hana Slaninová
Eliška Šíchová
Lucie Vrbíková
Martina Marie Živá

Inscenace vznikala v Divadle Archa v době pandemie Covidu-19. Inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe, je součástí projektu dokumentárního divadla, který je podpořen grantem Fondů EHP / EEA Grants.

Premiéry: 29. a 30. června 2021, Divadlo Archa, Praha

Working together for a green, competitive and inclusive Europe

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Divadelní inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe přemění sál Archy v obrovskou galerii, jejímiž exponáty jsou autentické životní příběhy dvanácti žen. Na divácích pak zůstane rozhodnutí, zda prožijí všechna vyprávění nebo jen některé části či v jakém pořadí budou příběhy vnímat. Významnou součástí unikátní divadelní instalace režisérky Jany Svobodové je využití chytrých telefonů. Osobní profily na sociálních sítích jsou vstupní bránou do světa snů, vztahů a příběhů performerek.

…Osměluji se tedy a prohlížím si příspěvky blonďaté dívky s elegantně, a přitom prakticky zapletenými vlasy, oděné v šik šedém kostýmku s červeným topem. Ona zatím do mikrofonu pronáší svou výpověď: rodina z ní chtěla mít doktorku, protože od malička byla považována za „tu chytrou“, ale nakonec si vybrala povolání, které ji doopravdy baví – stala se pekařkou. Její příběh mě zaujal hned v první části, protože se s ním dokážu velmi dobře ztotožnit. Jsem ráda, že si k anonymnímu „vzkazu v lahvi“ nyní mohu přiřadit tvář i jméno. Dle instagramového účtu se jmenuje Eliška…
(Petra Zachatá, Divadelní noviny, 4.7 2021)

Svébytnou formu, která rozpouští zavedenou podobu inscenace s odděleným hledištěm a jevištěm, předkládá první tuzemská divadelní instalace s tuctem performerek. V projektu Ti, kdo mluví za sebe uváděném pražskou Archou vystupující nehrají role, ale naopak otevírají divákům své nitro.
(Kristýna Čtvrtlíková, 22. 7. 2021, Právo)

Kredity

Koncept, scénář, režie: Jana Svobodová
Dramaturgie: Ondřej Hrab
Hudba: Michal Nejtek
Zvukový design: Ladislav Štěrba, Jan Sedláček
Light design: Pavel Kotlík
Asistentka režie, produkce: Romana Sekáčová
Úprava kostýmů: Jiřina Veselá

Své osobní příběhy poskytly, inscenaci spoluvytvořily a hrají: 
Ivana Blašková
Zuzana Drápalová
Zuzana Lapšanská
Lara Hereu-Macho
Hana Kokšalová
Nikola Križková
Pavlína Müllerová
Jane Scalabroni
Hana Slaninová
Eliška Šíchová
Lucie Vrbíková
Martina Marie Živá

Inscenace vznikala v Divadle Archa v době pandemie Covidu-19. Inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe, je součástí projektu dokumentárního divadla, který je podpořen grantem Fondů EHP / EEA Grants.

Premiéry: 29. a 30. června 2021, Divadlo Archa, Praha

Working together for a green, competitive and inclusive Europe

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Uvádíme v češtině. Malý sál. Délka 70 minut.

Kdyby občané naší země, kteří jsou v exekucích, obývali samostatný kraj, byl by to šestý největší kraj České republiky. 740 tisíc lidí v exekucích je více, než je všech obyvatel Lucemburska, než všech obyvatel Bratislavy, než všech obyvatel amerického státu Aljaška.

Exekuční řád České republiky vstoupil v platnost v roce 2001, letos tedy máme jeho 20. výročí. Máme důvod k oslavám? Pomohl exekuční řád věřitelům dostat se ke svým penězům? Pomohl potenciálním dlužníkům zamyslet se nad tím, jestli bude možné půjčku splatit? Pomohl nám všem nastavit hodnotu půjčky, hodnotu peněz a hodnotu vztahů mezi lidmi v rámci jedné společnosti?

Jiří Honzírek (1979) Principál Divadla Feste, kmenový režisér, spiritus agens. Studoval režii a dramaturgii na brněnské JAMU (2006). Absolvoval studijní stáže na Hoogeschool voor de Kunsten v Amsterdamu (2002, 2003) a Folkwang Hochschule v německém Essenu (2004). V roce 2006 založil Divadlo Feste, kde je uměleckým ředitelem. Pohostinsky nastudoval inscenace v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Západočeském divadle v Chebu, Městském divadle Most, Švandově divadle na Smíchově, Slováckém divadle v Uherském Hradišti, HaDivadle, Divadle Polárka. V letech 2009 a 2010 přednášel na FSS MU kurz Umění, politika, média.

Denisa Cupáková (1996) Herečka. Čerstvá absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

Jan Jedlinský (1990) Herec. Bývalý člen Západočeského divadla v Chebu a Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V současnosti na volné noze. Má rád hry.

Daniel Gadoš (1997) Člověk hravé povahy. Čerstvý absolvent JAMU. Časem snad stále člověk hravé povahy.

JOHAN, zapsaný ústav je profesionální kulturní organizace zaměřená na současné umění a vzdělávání, je provozovatelem kulturního prostoru MOVING STATION. Svými projekty se snaží zvyšovat zájem veřejnosti o dění ve světě, o místo, v němž žijeme. Umění chápe jako výzvu, hlas vyjadřující jasné humanistické hodnoty a postoje.

Moving Station je svébytná alternativní komorní scéna pro současné divadlo, tanec a mezioborové umělecké experimenty, která již od roku 2000 hostí umělce z celého světa. Moving Station je místo, kde vznikají inscenace současného „otevřeného divadla“, které reagují na aktuální témata naší doby. Usilujeme o to, aby vzniklé inscenace vycházely z konkrétních společenských otázek, proto se odkazujeme k variantám postupů divadla dokumentu. Otevíráme prostor neokoukaným a inspirujícím hledačům. Inscenace Hrubý domácí produkt je již pátým představením z produkce Moving Station (předcházelo: Internet věcí, Po tvých hrobech šlapu, A kde ty bydlíš?, 30 DNÍ).

https://www.johancentrum.cz

Kredity

Režie: Jiří Honzírek
Hrají: Denisa Cupáková, Jan Jedlinský, Daniel Gajdoš
Hudba: Ondřej Kolín
Technická spolupráce: Petr Beránek
Dramaturgická spolupráce: Roman Černík
Produkce: Petra Štěpánová
Foto: Michal Poustka
Speciální poděkování: Laco Toušek, Michaela Šímová, Jitka Kylišová, Jiří Prošek
Premiéra: 13. září 2021 v Moving Station Plzeň
Inscenace vznikla za podpory Ministerstva kultury ČR.

Virtual Ritual je originální gamingová performance, jež své diváky přivádí do paralelního světa online videoher (MMOG), do kterých se každý den po celém
světě logují miliony lidí. Je průzkumem digitálních měst, jejich obyvatel, zákonitostí a rituálu, které formují zdánlivě beztížný svět, ve kterém je možné téměř cokoliv. Urbanista Osamu Okamura, YouTuber Atlet, fotografka a gamerka Adéla Vosičková – tři performeři vytvoří expertní gamingový panel, aby otestovali potenciál herního mesta. Co všechno může být předmětem hry? Jaké normy, pravidla chování je možné překročit ve virtuálním prostoru? A v realitě? Jakou roli hrají herní principy v naší společnosti? Za pomoci originálního použití live videa, 3D animací a YouTube formátu, poukazuje performance Virtual Ritual na skryté souvislosti mezi realitou a virtuálním prostorem.

Kredity

Koncept, režie, scéna: Jan Mocek
Hrají: Osamu Okamura, Adéla Vosičková, Ondřej Pokorný (Atlet)
Umělecká spolupráce: Irina Andreeva, Sodja Lotker, Táňa Švehlová
Světla: Patrik Sedlák
Zvuk: Ladislav Štěrba
Video: Jan Mocek, Ondřej Pokorný (Atlet)
Foto: Adéla Vosičková

Inscenace je koprodukována Divadlem Archa a SixHouses.
Za finanční podpory Ministerstva kultury České Republiky.

Premiéra: 2. a 3.10.2019 v Divadle Archa

Inscenace jihokorejského tvůrce klade otázky týkající se autenticity, tradice a autocenzury. Proč se všichni stále odkazují na Shakespeara? Proč jsou Jihokorejci tak hrdí na tuto západní interpretaci světa?

„Historie korejského západního divadla“ propojuje unikátním způsobem osobní příběhy s historickými, politickými a sociologickými fakty. Jihokorejský divadelní tvůrce a hudební skladatel Jaha Koo otevírá témata která pramení ze střetu východní a západní kultury. Jaha Koo pečlivě rozkrývá tragický dopad minulosti na současný život. Odhaluje trhliny v moderním konfucianismu - ideologii, která nadále definuje morální systém, způsob života a sociální vztahy mezi generacemi v Jižní Koreji. S ohledem na novou generaci Jihokorejců se tvůrce pokouší porušit tradici plnou autocenzury a předepsané sebeprezentace.
Inscenace je závěrečným dílem trilogie, kterou vytvořil Jaha Koo pod názvem Hamartia.  

Kredity

Koncept, text, režie, hudba a video: Jaha Koo
Performance: Jaha Koo, Seri & Toad
Dramaturgie: Dries Douibi
Scénografie a kresba:Eunkyung Jeong
Umělecký poradce:Pol Heyvaert
Technická podpora: Korneel Coessens, Jan Berckmans, Bart Huybrechts, Koen Goossens (& Jonas Castelijns)
Hardwarový hacking: Idella Craddock
Výzkum:  Eunkyung Jeong & Jaha Koo
Pomoc při výzkumu: Sang Ok Kim rozhovor Jooyoung Koh, Kiran Kim & Kyungmi Lee

Inscence vznikla v CAMPO v koprodukci společností Kunstenfestivaldesarts (Brusel), Münchner Kammerspiele, Frascati Producties (Amsterdam), Veem House for Performance (Amsterdam), SPRING festival performing arts (Utrecht), Zürcher Theatrespektakel, Black Box teater (Oslo), International Summer Festival Kampnagel (Hamburg), Tanzquartier Wien, wpZimmer (Antwerp), Théâtre de la Bastille (Paris) & Festival d'Automne à Paris residencies Kunstencentrum BUDA (Kortrijk), wpZimmer (Antverpy), Decoratelier Jozef Wouters (Brusel), Doosan Art Center (Soul) s podporou Beursschouwburg, Vlaamse Ge meenschapscommissie & Amsterdams Fonds voor de Kunst

https://www.campo.nu/en/production/16588/the-history-of-korean-western-theatre